Věta „Jak se dnes cítíte?“ je ve skutečnosti zkratka pro „Jak se dnes cítíte ve svém těle?“

Abychom mohli odpovědět hlouběji než konverzačním „mohlo by to být lepší“ nebo „nestěžuji si“, potřebujeme cítit svoje tělo. Dobrá zpráva je, že když se budeme cítit a budeme své tělesné pocity respektovat, budeme se cítit mnohem lépe.

Mít tělo je pro nás často tak samozřejmé, až si ho zapomínáme všímat. A i když své tělo známe, používáme ho a pečujeme o ně, vždy můžeme jít hlouběji. Být živější, mít více energie, být vědomější v tom, co se nám děje. Ilustruje to například příběh Jana, se kterým jsem se setkal na jednom z mých seminářů.

Jan je mladý muž kolem třiceti, s atletickou postavou a velmi živýma očima. Hned na úvod na sebe prozradil, že kromě vedení vlastní firmy a cestování pravidelně sportuje – běhá a jezdí na kole. Když jsem mluvil o těle jako o důležité části naší osobnosti, souhlasně přikyvoval a prohlásil, že by to mělo být samozřejmé pro všechny.

Zajímavá situace nastala, když jsem se ho po jednom cvičení zeptal, jak se cítí.

• „Normálně,“ zněla bezstarostná odpověď.
• „A jak je to pro vás normálně?“ zeptal jsem se s úsměvem.
• „Cítím se dobře,“ upřesnil.
• „A mohl byste být konkrétnější, prosím? V jaké části těla to ‚dobře‘ cítíte?“
• Jan se na mně podíval jako na zjevení: „Co tím myslíte? Prostě se cítím dobře!“

Ta odpověď je velmi obvyklá. Ale je také hodně povrchní a v podstatě neznamená vůbec nic. Slovo dobře(nebo špatně, normálně, přiměřeně, jako vždy, ujde to…) používáme často jen jako nálepku, abychom se nemuseli podívat, jak se cítíme doopravdy. A přitom je v toho tolik, co se v nás odehrává!

Na druhé straně, nikdo nás neučil „cítit se“. Nikdo to od nás nikdy nevyžadoval. Spíše naopak, své pocity musíme obvykle doložit logickými argumenty, aby je vůbec někdo začal brát na vědomí. A když malé dítě projeví svoje pocity (emotivně, fyzickou divokostí nebo hlasitě), pošleme ho do kouta, aby se zklidnilo a přemýšlelo o tom. Místo abychom děti učili tělesné pocity projevovat a poznávat, učíme je zastavit je a přemýšlet o nich hlavou! Přesně tak, jak jsme se to kdysi naučili my.

Naučte se „cítit se“

Jazyk těla je jednoduchý a fyzický. Chcete se ho naučit? Myslete přízemně a v termínech třírozměrné fyzické reality. Nabízím vám základní slovník:

• Části těla jsou samozřejmě hlava, trup, nohy, ruce, břicho, hrudník, záda…
• Směry jsou vpravo, vlevo, dopředu, dozadu, nahoru a dolů, dovnitř (hluboko) nebo ven (na povrchu).
• Části těla můžete cítit jako plné (intenzivní pocit) nebo prázdné (žádný nebo téměř žádný pocit).
• Pocit může mít různou kvalitu: můžete cítit teplo nebo chlad, napětí nebo uvolnění, (přílišnou) plnost nebo prázdnotu, chvění nebo strnulost, tíži nebo lehkost… Můžete cítit pohodu, rovnováhu, pohyb nebo tlak, píchání, bolest…
• Pocit může být přesně ohraničený, ostrý, bodový, rozmazaný…
• Pocit se může pohybovat: může se stahovat, rozšiřovat se nebo pulsovat. Může se pohybovat v některém ze směru (viz výše), rotovat, vibrovat. Může sílit, slábnout, měnit kvalitu…

Kromě těchto pocitů můžete vnímat konkrétní fyziologické pochody (dech, puls, trávicí procesy, …) a jejich výrazné projevy – například těžkosti s dýcháním, tlukot srdce, pálení žáhy…

A teď cvičení

Zkuste si teď udělat chvíli pouze pro sebe. Pohodlně se usaďte, na chvíli můžete i zavřít oči. A pak prociťte jednoduše svoje tělo a odpovězte pomocí této slovní zásoby na následující otázky:

• Kde cítíte své tělo nejintenzivněji?
• Jakou kvalitu ten pocit má? Jak je ohraničený? Pohybuje se?
• Dopřejte si hluboký nádech nosem a výdech ústy. Změnil se ten pocit? A jestli ano, jak?
• Je tento pocit příjemný? Jak byste ho mohli rozšířit? A pokud příjemný není, co potřebujete právě teď, aby se to zlepšilo?
• Kde naopak v těle necítíte vůbec nic? Mění se to, když si tu prázdnotu všimnete nebo do ní přivedete dech? Jak?

Když se Jan učil tuto slovní zásobu, na dotaz „jak se momentálně cítíš?“ odpověděl, že nejintenzivněji cítí hrudník. Ten pocit byl hřejivý a rozpínající se, směrující spíše vzhůru. Pak si ale všimnul, že oblast břicha necítí téměř vůbec, jako by tam nic nebylo. Tím uvědoměním začalo jeho břicho ožívat a příjemný hřejivý pocit z hrudníku se začal pomalu přesouvat i směrem dolů.

Do té doby „samozřejmá a nudná“ fyzická cvičení ze semináře začali být pro Jana čím dál tím zajímavější. Je to přirozené. Tělo nabídlo jeho vrozené zvědavosti prostor plný vjemů k prozkoumání. A jeho bystrý úsudek začal ty vjemy třídit a oceňovat jejich praktickou hodnotu.

Na druhý den semináře přišel úplně rozzářen. „Šel jsem brzy ráno městem,“ sdílel se skupinou, „a všímal jsem si, jak je chladno a jak zpívají ptáci. A všímal jsem si lidí. Poprvé v životě jsem si všímal lidí!“

To, co mu připadalo jako zázrak, není těžké vysvětlit. Pokud se vědomě spojíme se svým tělem, život kolem dostane najednou barvu, chuť a zvuk. Už to není nudný černobílý (čtěte binární) obrázek představ v naší hlavě, ale třírozměrná realita, pestrá, překvapující a pulsující.

Lidé a věci už nejsou jen slovní nálepky, které na ně v mysli lepíme, ale nepopsatelná skutečnost nezměrné hloubky.