Existuje nějaký jednoduchý návod pro vstup do přítomného okamžiku?

Jak se říká, co je jednoduché, nemusí být zároveň snadné. S bytím v přítomnosti to je velmi jednoduché, ale bohužel ne vždy snadné. Proč je to vždy jednoduché? Protože v přítomnosti jsme už nyní.

Můžete si to jednoduše ověřit. Stačí, když si položíte otázku „Kde jsem?“. Ať už jste právě kdekoliv, vyjde vám, že jste „tady“. A pak se zeptejte „Kdy tady jsem?“ a kdykoliv se zeptáte, vyjde vám vždy „teď“. Teď a tady jsme tedy neustále. Nemusí to být jen v nějakou magickou chvíli nebo na nějakém magickém místě. A nepotřebujeme k tomu nic jiného než sami sebe. Proto říkám, že je to jednoduché. Velmi jednoduché.

Pokud zrovna prožíváme něco krásného, něco milého a zajímavého, je přebývání v přítomnosti snadné. Pokud však prožíváme něco, co se nám nelíbí, něco nepříjemného a ošklivého, je přebývání v daném okamžiku těžké. Máme totiž tendenci daný okamžik vytěsnit, potlačit, utéct z něj někam jinam. Přítomnost je nám v daný moment na obtíž a nechceme ji takto prožívat. Teprve zpětně si říkáme, že bychom chtěli (nebo měli) příště umět neutéct a vyrovnaně zůstat. Vracíme se do minulosti a přehráváme si její varianty znovu a znovu a nevšimneme si, že tím přicházíme o další přítomné chvíle. Tohle je přínosné si uvědomit a tím ze začarovaného kruhu vystoupit.

Máš vypozorováno, co je největší překážkou, která lidem brání prožívat krásu a sílu přítomného okamžiku?

Často se nám stává, že se v danou chvíli nemusí dít vůbec nic nepříjemného, ale nám přicházejí představy a myšlenky o tom, co nepříjemného se dělo v minulosti nebo bude dít v budoucnosti. Prožíváme starosti a obavy, které nejsou způsobeny tím, co právě je, ale tím co bylo nebo možná bude. Nevnímáme krásu a život kolem sebe, jsme svou pozorností uvězněni ve svém vnitřním světě. Nejsme tedy ve spojení s tím, co je ve skutečnosti přítomné. Největší překážkou jsou nám tak naše neužitečné představy a to, že je považujeme za pravdivé.

Pořád máme pocit, že nám něco chybí, a tak to pořád hledáme někde jinde. Jenže jediný život, který máme, je ten, který probíhá tady a teď.

Tedy ne jinde a ne jindy. A na tom mě fascinuje to, že abychom tento pocit neoddělitelnosti, nebo, chcete-li, jednoty mohli prožívat, nepotřebujeme žádné speciální dovednosti, oblečení, prostor, gesta nebo hudbu. Můžeme ho prožít v každé situaci našeho „běžného života.“

Informačního smogu kolem nás stále přibývá. Žijeme v určitém napětí. Řešením je zklidnit se a ponořit do sebe.

To ano, jenže často se stává, že když se rozhodneme zastavit a usednout, tak zjistíme, že nevydržíme nehybně sedět nebo že se nám nedaří vyprázdnit mysl, aby v ní nebyly rušivé a otravné myšlenky. A protože se nám to nedaří, tak místo abychom se vnitřně zklidnili, tak jsme v ještě větším stresu... a zároveň všechny svoje další snahy vnést klid do svého života uzavřeme s tím, že „to není nic pro mě“. A to je škoda.

Máš nějakou zpětnou vazbu od klientů –
co si z tvých setkání odnášejí?

Někteří lidé říkají, že jim tato setkání změnila život, jiní chodí opakovaně, aby si tu mohli odpočinout. Často totiž na začátku říkám, že se nebudeme nic učit, že příjemně strávíme večer a budeme relaxovat, protože mnohdy neumíme ani to nejzákladnější - odpočívat.

Ze všech zpětných vazeb, které od lidí dostávám, mám radost, ale největší bod je, když v sobě člověk rozpozná nezrozenou podstatu, to vědomí, svoji duši, bytost, kterou si všichni nějak přejeme, abychom ji měli, abychom jí byli, ale přesně nevíme, jak vypadá a jestli jí jsme nebo ne. Když tohle člověk objeví, což se občas stává, je to moc pěkné...

Pocit vlastní existence je v podstatě pro nás velmi přirozená věc. Jenže nevíme, že to, co cítíme, je naše vlastní existence bytí, kterou cítíme skoro v každém okamžiku. Nikdo nám na ni totiž neukázal... Je to „věc“, která nemá žádný tvar, není vidět, a přesto se na ni dá poukázat a dá se „spatřit“, i když jinak než vše ostatní, protože se „díváme“ sami na sebe.

Co když někomu jeho myšlenky skutečně poutají pozornost natolik, že není schopný vnímat sám sebe?

V takovém případě lidé často volí radikální řešení: „Zbavím se myšlenek!“ A o to se pak často při tom, čemu říkají meditace, snažíme: vyprázdnit mysl a nemít žádnou myšlenku. Jenže to zezačátku vůbec nemusí jít tak lehce, jak se řekne, zvlášť když se v mysli pohybujeme celý den a celý život. V takovém případě doporučuji pravý opak: Ne s myšlenkami bojovat nebo se jich zbavovat, ale dát jim cíleně pozornost tím, že si z nich jednu vybereme a věnujeme se jí, zkoumáme její kvalitu a umístění v prostoru mysli. Posléze objevíme, že každá myšlenka je obklopena obrovsky volným prostorem. Prázdná mysl je tak k dispozici v každém okamžiku.

Někteří lidé říkají, že se jim dobře medituje doma nebo ve skupině; ale pod tíhou okolností se jejich bdělost v každodenním životě ztrácí…

Takovéto ztrácení se ve vypjatých situacích je úplně běžné a přirozené. Nesmíme však mít pocit, že se ve svém životě ztrácíme příliš. Je důležité vědět, na jakém místě se dokážeme snadno zrelaxovat, uvolnit.

Dříve nebo později však potřebujeme také umět toto uvolnění přenášet do různých situací našeho života. Proto lidem doporučuji spíše než stále meditovat ve stejnou dobu a na stejném místě, meditovat raději velmi krátce (třeba jen minutu), ale za to několikrát denně a na různém místě. Tím prodchneme celý den, který může být chvílemi velmi stresující, také i chvílemi, které jsou velmi uvolňující. Nežijeme tak na nepříjemné houpačce, ale plynule, jako nádech a výdech, čímž dosahujeme toho, že se v nás napětí nehromadí.“

Asi se shodneme, že příliš velká snaha a úsilí všechno jenom zhoršuje. Jak se nejlépe UVOLNIT? Jak jen BÝT?

Vraťme se k přirozené jednoduchosti. Narodili jsme se, žijeme, jsme. Život má v sobě veškerou moudrost a inteligenci. My máme tendenci vše kontrolovat a řídit, protože se bojíme, že se jinak vše rozpadne a ztratí v chaosu. Všimněte si, že když zasadíte semínko stromu a to semínko má pak základní přítomné podmínky jako je, prostor, slunko a vláha, vyroste v krásný košatý strom. My sami sebe neustále zastřiháváme a formujeme, což vede spíše k něčemu podobnému bonsaji.

Souhlasím s tebou, že přílišná snaha situaci často spíše zhoršuje. Pokud na něco moc tlačíme, vytváříme a přenášíme tlak i na své okolí. Nemůžeme se pak divit, že věci neplynou, ale řítí se neznámo kam nebo naopak drhnou a zasekávají se. Největší uvolnění nám přináší důvěra v život a jeho moudrost.

Pro Školu 21 sestavil Joshi z archivu svých rozhovorů pro časopisy Maitrea a Celostní medicína.