O životě v přítomnosti

Rozhovor s jedním z našich lektorů.
Seznam se s Honzou Bímem.

Lidé mají tendenci žít buď vzpomínkami nebo plány do budoucna. Čím si myslíte, že to je? Jak vypadají jejich životy?

Především proto, že se pokládají v podstatě jen za tělo. Někde v hloubi, ale ví, že jsou něco více a chtějí být šťastní. Od tohoto štěstí je ale oddělují vzpomínky na zažitá traumata, vzpomínky na okamžiky prchavého štěstí a plány na to, jak budou šťastní v budoucnu. Protože se považují za tělo, jsou ale plány na štěstí obvykle spojeny s vlastněním nějaké věci či bytosti. Takové štěstí je ale pomíjivé. Výsledkem pak je, že žijeme v ještě neexistující budoucnosti nebo již neexistující minulosti. Myslím, že mimo přítomnost nás nejvíce udržují naše traumata z minulosti a strachy z věcí a dějů, které by se mohly stát.

Kteroukoliv činnost můžeme vzít jako cvičení pro vnímání přítomnosti a bytí tady a teď.

Proč je podle vás dobré žít v přítomnosti? Jak toho dosáhnout?

Žít v přítomnosti je dobré z mnoha důvodů. Od banálnějších věcí, kdy bytím v přítomnosti se člověk dobře soustředí na svoji práci a její výsledky jsou lepší, přes vědomou pozornost ke všemu, co se v tento okamžik děje, až po dlouhodobé zažívání štěstí. Myslím, že nejrychlejší cesta k žití v přítomnosti vede přes vědomou pozornost. Snažit se být pozorný k tomu, co právě dělám nebo na co myslím. Příkladem může být při řízení auta myslet na vlastní řízení auta a ne na schůzku, která mne čeká. Jiným příkladem je při rozhovoru vnímat slova a mimiku druhého, plně se soustředit na "naslouchání" a teprve když druhý domluví, začít rozvíjet svoje vlastní myšlenky. Kteroukoliv činnost můžeme vzít jako cvičení pro vnímání přítomnosti a bytí tady a teď.

Jaké jsou techniky, které nás mohou naučit bdělosti a životu v přítomném okamžiku?

Pro bytí v přítomnosti používám několik jednoduchých fíglů. Tím, pro mne nejdůležitějším, je nepřetržitá pozornost k mému Srdci (místo zhruba uprostřed hrudníku, ne fyzické srdce). Dělám to tak, že v tomto místě "zaháknu drápek" pozornosti a při jakékoliv činnosti mám třeba jen malý kousíček pozornosti v tomto místě a zbytek pozornosti směřuje k mé činnosti. Po skončení činnosti přenesu do tohoto místa svoji pozornost celou.Tato jednoduchá technika mi nedovoluje se příliš často ztratit ve vzpomínkách nebo plánech a současně mi pomáhá být šťastným.

Dalším fíglem je v každém okamžiku hledat něco pěkného kolem sebe - například malá rostlinka mezi betony, spona ve vlasech kolemjdoucí ženy, úsměv figury na reklamě, ladná křivka kliky dveří. Cokoliv, co se mi líbí. Pozor při této technice na lidi (obvykle opačného pohlaví), kteří se mi líbí. Pozornost k nim obvykle vede k rozvíjení fantazií a to již není bytí tady a teď. Dalším fíglem je pozornost k vlastnímu dechu. Co nejčastěji si uvědomovat svůj dech. Dýchání mne udržuje v kontaktu s mým tělem v tomto okamžiku.

Jakým způsobem se na životě v přítomnosti podílí láska?

Láska je podle mne základní silou vesmíru. Bohužel tímto slovem označujeme mnoho různých stavů a tak máme kolem lásky dost zmatek. Podle mne nejzákladnější je láska k sobě samému. Často slyšíme, že mít rád sám sebe je egoismus, ale já si myslím, že to tak není. Zkusím to říci přirovnáním. Představte si, že máte skleničku lásky. Z této skleničky rozléváte lásku druhým, ale když jen dáváte druhým, brzy bude sklenička prázdná. Pokud v sobě objevíte pramen lásky, kterou z počátku zahrnete jen sami sebe, pak se brzy sklenička naplní a vše, co přeteče, můžete rozlévat druhým a pořád máte sami dost. Když bude láska proudit, váš pramen se posílí a začne proudit silněji a vy si můžete dovolit snížit okraj skleničky. Jednou budete již jen láska sama a žádná sklenička již nebude potřeba.


Láska k sobě, ale není hromadění vnějších potvrzení, že jsem dobrý, správný a hodný. Není to hromadění věcí. Láska k sobě je naslouchání svému Srdci, časté bytí sám se sebou nejlépe v tichu, častá práce na tom, co mne baví. Pravidelné dělání si dobře malým dárkem sám sobě. Láska k sobě je odpouštění si svých chyb a současně snaha dělat vše tak, jak nejlépe umím. Láska k sobě je odpouštění druhým, protože když v sobě nosím své životní křivdy nejsem naplněn láskou ale zlostí a hněvem. Láska k sobě je také pravidelné prošení o odpuštění u těch, kterým jsme nějak ublížil, protože když druzí cítí ke mně hněv a zlost, nejsem zahrnován láskou.

Jaká jsou Vaše hlavní rady pro šťastný a v životní plnosti prožitý život?

Myslím, že je to jednoduché a současně složité. Již o tom byla napsána celá hromada moudrých knih a přesto to většina lidí nezažívá. Mně se v mém životě osvědčilo toto: Jím většinou relativně málo, ale obvykle s plnou pozorností k jídlu. Dostatečně spím. Každý den mám nějaký intenzívnější pohyb. Každý den začínám ještě v posteli poděkováním Stvořiteli za dar dalšího dne v mém životě a prosbou za ochranu a vedení během dne. Večer před usnutím děkuji Stvořiteli za vše, co se během dne odehrálo, děkuji za ochranu zvláště během cest autem, děkuji za to, že mohu žít se skvělou ženou a že mám šikovné a zdravé děti. Ve vztazích uplatňuji princip svobody. Moji blízcí, především moje žena, se může každý den znovu rozhodnout, jestli chce se mnou dále žít nebo ne. Já dělám vše tak, aby se mohla svobodně rozhodnout, že chce. Především jí mockrát denně říkám, že ji miluji a často se jí "mimoděk" dotýkám. Pravidelně odpouštím sobě, druhým a snažím se, aby druzí odpustili mně.

Dělám především to, co mne baví a teprve pak řeším peníze, ale nezapomínám na ně. Uvědomuji si, že peníze jsou jako voda a potřebují plynout. Proto je u sebe příliš nezdržuji, aby mohly přitéct nové. Část peněz věnuji na projekty, které se mi líbí - částečně charita a část podpora zajímavých i drobně podnikatelských projektů mých známých. Skoro nikdy ale neutrácím peníze, které nemám. Pokud to jde, snažím se peníze utrácet u lidí, kteří jsou mi co nejblíže. Přestavbu bytu jsem nechal udělat mé bratry a ne cizí firmu, radši nakoupím v malém obchodě vlastněném někým z okolí než v nadnárodním řetězci. Potraviny jím pokud možno české a ne z jiného kontinentu.

Moc se nezabývám překážkami, nejradši je rychle obejdu. Využívám většinu příležitostí, které mi život přinese. Jsem k příležitostem velmi pozorný. Mám dlouhodobý záměr, čeho bych chtěl dosáhnout, ale není to pro mne "modla" jen ukazatel směru a pokud dosáhnu něčeho trochu jiného, tak jsem spokojen.

Komu se podaří udělat z daru službu a z ní povolání žije radostně tady a teď a ví, co chce dělat dále.

Když žijeme v přítomnosti, minulost ani budoucnost neexistuje. Přesto je obojí nějakým způsobem cítíme - minulost formovala naše zvyky, stereotypy, strachy, se kterými vstupujeme do dalšího života... Zároveň máme sklony plánovat, mít nějakou vizi do budoucna. Jak to sladit obojí dohromady?

Minulost a budoucnost jsou důležité pro okamžik teď. Minulost je podle mé zkušenosti dobré "vyhlazovat". Pravidelně a opakovaně se do minulosti vracet, nechávat v sobě znovu ožívat staré věci tak, abych je mohl pochopit a především odpustit. Myslím, že na toto je dobré najít si dobrého průvodce nebo terapeuta. Člověk se obvykle sám neumí na věci z minulosti podívat novým způsobem a dát do nových souvislostí. Vyhlazení minulosti nám často pomůže i pro hladší budoucnost. Když porozumíme příčině svých strachů v minulosti, budeme se méně obávat budoucnosti a tím budeme v přítomnosti reagovat klidněji a uvolněněji.

O to lepší a uvolněnější bude naše budoucnost. Myslím, že je dobré mít záměr, čeho chci v budoucnosti dosáhnout. Není to přesný cíl, ale spíš jakýsi ukazatel na horizontu. Uvedu to na příkladu. Před mnoha lety jsem začal svoji etapovou pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Kostel v Santiagu byl záměrem, kam jsem chtěl dojít. Šel jsem po cestě, která byla vyznačená značkami. Santiago bylo daleko a tak bylo jen orientačním bodem na křižovatkách. Jednoho dne jsem do Santiaga došel. Byl tam kostel podobný jiným kostelům, moc se neodlišoval. Byl jsem ale bohatší o zkušenost 1600 km putování. Hodně jsem se naučil, hodně viděl a prožil. To udělalo můj život o hodně lepší. Bez záměru dojít do Santiaga by se to ale nestalo.

Záměr pro budoucnost by měl nějak souviset s mým osobním darem a s tím, jak z něj udělám službu pro druhé. Každý z nás má nějaký talent, něco umí dobře a jde mu to snadno. To je jeho dar, který dostal od života. Může to dělat jen jako koníčka, ale bude muset dělat i něco jiného proto, aby se uživil. Když najde způsob, jak svůj dar nabídnout jako službu pro druhé, může se z daru stát povolání, které baví a naplňuje, přitom zajišťuje hmotnou hojnost. Komu se podaří udělat z daru službu a z ní povolání žije radostně tady a teď a ví, co chce dělat dále.

Existují slova, myšlenky, které nás lépe udrží v přítomnosti? Které naopak působí rozptylujícím dojmem a měli bychom se jim vyhnout?

Podle mé zkušenosti jsou pro mne důležitá slova: mám se rád, miluji tě, odpouštím si, odpouštím ti, mám radost, soucítím s tebou, naslouchám ti, podívej. V podstatě vůbec nepoužívám a nechci používat slova: jsem slaboch, to nedokážu, jsem špatný, nezasloužím si žít, nenávidím tě, zabiji tě a podobně. Velmi pozorně a citlivě pracuji se slovy chci a nechci. Dávám si dobrý pozor, co si přivolám do života a co z něj vyháním. Vím totiž, že nakonec se tak stane. Nejdůležitější slovo nakonec ŽIJI!

Chceš se také naučit žít více v přítomnosti?
kurz → Jak žít v přítomnosti

Přij'd si povídat s Honzou Bímem a dalšími hosty
21čka: Cesta k dospělosti?

Nebo se přihlaš na Honzův kmenový kurz
Odkud a kam jdeš?